„Ostatní děti už říkají první slova, ale naše dítě ještě nemluví. Dokáže nám v dětské skupině říct, co potřebuje? Poznají, že má žízeň, potřebuje pomoc nebo se necítí dobře?“
Podobné otázky jsou mezi rodiči malých dětí velmi časté. Řeč je totiž jedním z nejnápadnějších ukazatelů vývoje a jednotlivé děti se v této oblasti mohou výrazně lišit. Některé začnou první slova používat brzy, jiné potřebují více času.
Dítě však nezačíná komunikovat teprve ve chvíli, kdy vysloví své první slovo. Komunikuje s námi od samého začátku – pohledem, výrazem tváře, pohybem těla, gesty, zvuky i tím, k čemu se přibližuje a od čeho se naopak odvrací.
Ještě nemluví neznamená, že nekomunikuje
Dospělí jsou zvyklí přikládat největší význam slovům. U malého dítěte se však potřebujeme naučit vnímat mnohem více.
Dítě se podívá směrem k lahvi a potom na dospělého. Přinese botu, protože chce jít ven. Natáhne ruce, když potřebuje blízkost. Ukáže na předmět, který ho zaujal. Odstrčí talíř, když už nechce jíst. Vezme dospělého za ruku a vede ho k místu, kde potřebuje pomoc.
To všechno jsou sdělení.
Mezi rané způsoby komunikace patří také různé zvuky, žvatlání, ukazování, zvedání rukou, kývnutí, zavrtění hlavou, napodobování nebo společné zaměření pozornosti na určitý předmět. Také oficiální přehledy vývojových milníků řadí gesta a ukazování mezi důležité komunikační dovednosti malých dětí. (CDC – vývojové milníky komunikace)
Dítě, které ještě nepoužívá slova, nám tedy nemusí sdělovat méně. Používá jen jiný jazyk, kterému se dospělý potřebuje naučit naslouchat.
Porozumět znamená nejprve pozorovat
V Montessori prostředí má pozorování dítěte zásadní význam. Dospělý nemusí neustále dítě vést, vyptávat se ho nebo hádat, co by mělo chtít. Nejprve se zastaví a pozoruje.
Kam dítě směřuje svůj pohled?
Po čem natahuje ruku?
Kdy se jeho tělo uvolní a kdy se naopak dostává do napětí?
Jakým způsobem žádá o pomoc?
Jak dává najevo souhlas nebo odmítnutí?
Když dospělý těmto signálům věnuje skutečnou pozornost, může na ně odpovídat citlivě a přesněji. Dítě postupně získává zkušenost: „Moje sdělení mají význam. Když něco potřebuji, mohu dát signál a někdo mi bude naslouchat.“
Právě tato zkušenost vytváří důležitý základ další komunikace.
Zkušený tým, který naslouchá i beze slov
V Montessori dětské skupině Montíci pracuje velmi zkušený odborný tým. Propojuje se v něm vzdělání v oblasti předškolní a mimoškolní pedagogiky, mezinárodní dvouletý Montessori výcvik zaměřený na děti do tří let, kvalifikace chůvy pro děti v dětské skupině i osobní rodičovská zkušenost.
Jednotlivé oblasti vzdělání nejsou pouze položkami v životopise. Promítají se do každodenní práce s dětmi – do schopnosti pozorovat jejich vývoj, porozumět neverbálním signálům, připravit srozumitelné prostředí a zvolit přiměřený způsob podpory.
Díky malému kolektivu máme čas každé dítě postupně poznat. Učíme se, jak dává najevo své potřeby, co mu pomáhá při nejistotě, jak žádá o pomoc a jakým způsobem navazuje kontakt. To je důležité nejen pro podporu komunikace, ale také pro pocit bezpečí dítěte během adaptace a běžného dne.
Řeč podporujeme přirozeně, ne tlakem
Dítě nepotřebuje být neustále zkoušeno otázkami: „Co je to?“, „Jak dělá pejsek?“ nebo „Řekni auto.“ Pokud se na ně vyvíjí tlak, může se z komunikace stát úkol, ve kterém se bojí udělat chybu.
Mnohem přirozenější je pojmenovávat to, co dítě právě vidí, dělá nebo prožívá:
„Neseš mi hrníček.“
„Ukazuješ na dveře. Chceš jít ven?“
„Slyšíš auto.“
„Nechceš už jíst. Odkládáš lžičku.“
„Potřebuješ pomoci zapnout přezku.“
Dítě slyší slova spojená s konkrétní činností a situací. Nemusí je ihned opakovat. Může je nejprve dlouho poslouchat, spojovat s významem a ukládat si je, než je začne samo používat.
Podle doporučení Americké akademie pediatrie je vhodné podporovat dítě v komunikaci také pomocí gest a zvuků a věnovat čas společné hře, čtení a rozhovoru. (HealthyChildren.org – opožděný vývoj řeči)
Čas na odpověď
Dospělý někdy položí otázku a téměř okamžitě na ni odpoví sám nebo nabídne další pokyn. Malé dítě však může potřebovat více času, aby sdělení zpracovalo a našlo svůj způsob odpovědi.
Proto se snažíme po otázce nebo nabídce chvíli počkat. Odpovědí nemusí být slovo. Může přijít jako pohled, pohyb ruky, přiblížení, úsměv, zvuk nebo odmítnutí.
Když tyto odpovědi přijímáme, dáváme dítěti najevo, že komunikace je společná výměna. Nezáleží pouze na tom, zda dokáže vyslovit správné slovo, ale zda může své sdělení předat druhému člověku a zažít jeho reakci.
Prostředí, které pomáhá porozumění
Pro dítě, které ještě nemluví, je velmi důležité přehledné a předvídatelné prostředí. Pokud mají věci své stálé místo a den má srozumitelný rytmus, dítě se může lépe orientovat a snáze vyjádřit, co potřebuje.
Nízké police mu umožňují dojít k předmětu, který si chce vybrat. Skutečné předměty a konkrétní činnosti usnadňují spojování slov s významem. Pravidelné rituály pomáhají dítěti předvídat, co bude následovat.
Komunikace přirozeně vzniká při oblékání, přípravě jídla, pobytu venku, péči o prostředí, společném zpívání, prohlížení knih i při setkávání s ostatními dětmi. Řeč tak není odděleným cvičením. Je součástí skutečného života.
Když dítěti druzí nerozumějí
Dítě, které zatím nedokáže své přání vyjádřit slovy, může někdy reagovat pláčem, křikem, odstrčením předmětu nebo prudkým pohybem. Nemusí jít o neposlušnost. Může to být frustrace z toho, že jeho sdělení nebylo pochopeno.
Úkolem dospělého není emoci potlačit, ale pokusit se jí porozumět a nabídnout dítěti přijatelnější způsob vyjádření:
„Chtěl jsi tu lopatku.“
„Nelíbí se ti, že ti ji vzal.“
„Můžeš ukázat nebo říct ne.“
„Pomohu ti.“
Dítě tak postupně získává další možnosti, jak sdělovat své potřeby a řešit situace s ostatními.
Spolupráce s rodinou
Rodiče své dítě znají nejlépe. Často přesně vědí, co znamená určité gesto, zvuk nebo pohled, přestože mu ostatní lidé zatím nerozumějí.
Proto je pro nás důležitá otevřená komunikace s rodinou. Ptáme se, jak dítě žádá o pití, jak dává najevo únavu, co mu pomáhá při rozrušení nebo jaká slova a gesta už doma používá. Postupně můžeme společně rozšiřovat způsoby, kterými se dorozumí také mimo rodinu.
Zároveň rodičům předáváme svá pozorování. Nejde o porovnávání dítěte s ostatními ani o stanovování diagnózy. Chceme společně vytvářet prostředí, ve kterém může dítě komunikovat, být vyslyšeno a rozvíjet se vlastním tempem.
Kdy je vhodné poradit se s odborníkem?
Vývojové milníky jsou orientační a mezi dětmi existují rozdíly. Pokud má ale rodič o vývoj řeči nebo celkové komunikace obavy, je vhodné je probrat s pediatrem, klinickým logopedem či dalším příslušným odborníkem. Konzultace je důležitá také tehdy, pokud dítě přestane používat dovednosti, které již dříve mělo, nebo nereaguje na zvuky a oslovení. Přehled vývojových milníků i doporučený postup při obavách nabízí například program CDC Learn the Signs. Act Early.
Vyhledání konzultace neznamená, že rodič dítě nálepkuje nebo že musí být něco v nepořádku. Znamená pouze, že bere jeho vývoj vážně a chce mu včas nabídnout takovou podporu, jakou může potřebovat.
Každé dítě má co říct
První slova jsou krásným okamžikem, ale komunikace začíná mnohem dříve. Roste z pohledů, gest, zvuků, společné pozornosti a především ze zkušenosti, že na druhé straně je někdo, kdo naslouchá a odpovídá.
Dítě, které ještě nemluví, rozhodně nemá málo co říct. Potřebuje kolem sebe dospělé, kteří dokážou jeho sdělení vnímat, dát jim význam a citlivě mu nabízet další možnosti.
Právě takové prostředí se snažíme vytvářet v Montessori dětské skupině Montíci – prostředí, ve kterém může být každé dítě přijímáno, vyslyšeno a podporováno na své vlastní cestě ke komunikaci.
Pokud přemýšlíte, zda by se vaše dítě u nás dokázalo dorozumět a cítit bezpečně, přijďte se nezávazně podívat. Rádi vám představíme naše prostředí, způsob práce i možnosti individuální adaptace.