Proč je setkávání s různými kulturami, jazyky a lidmi v prvních třech letech života tak cenné?
„Každé dítě je vítané přesně takové, jaké je.“
Možná to zní jako jednoduchá věta. Ve skutečnosti je to však jeden z nejsilnějších darů, které můžeme malým dětem nabídnout.
Když ráno v Montících zpíváme písničku na přivítanou a mezi české pozdravy přidáme i slova z jazyků našich rodin, neděláme z dětí malé lingvisty. Nepořádáme ani lekci zeměpisu.
Dáváme dětem mnohem důležitější zprávu:
„Patříš sem.“
„Jsme rádi, že jsi tady.“
„Můžeš být sám sebou.“
A právě to je v prvních třech letech života nesmírně důležité.
Dítě do tří let nezkoumá svět přes názory. Prožívá ho.
Maria Montessori označovala první roky života za období absorbující mysli. Dítě se neučí tím, že mu něco vysvětlíme. Učí se tím, co kolem sebe každý den zažívá.
Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde vidí různé jazyky, slyší různou výslovnost, setkává se s lidmi různých kultur a přitom zažívá bezpečí, přijetí a laskavost, vytváří si hluboké přesvědčení:
„Rozdílnost je normální.“
„Lidé mohou být různí a přesto patřit k sobě.“
To není morální poučka. To je zkušenost.
Výzkumy ukazují, že malé děti se o sociálním světě učí především pozorováním. Nevnímají jen to, co říkáme, ale zejména to, jak se k sobě lidé chovají. Již velmi malé děti si vytvářejí představy o lidech kolem sebe na základě každodenních zkušeností.
Co přináší dětem kontakt s různými jazyky?
Jedna z častých obav rodičů zní:
„Nebude dítě zmatené, když uslyší více jazyků?“
Současné výzkumy odpovídají poměrně jednoznačně: ne.
Dlouhodobé studie bilingvismu ukazují, že děti jsou od narození velmi dobře vybavené k tomu, aby rozlišovaly různé jazyky. Vícejazyčné prostředí samo o sobě nepředstavuje překážku vývoje řeči. Naopak může podporovat kognitivní flexibilitu, schopnost přepínat pozornost a citlivost vůči komunikaci druhých.
To neznamená, že dítě ve dvou letech začne mluvit pěti jazyky.
Znamená to ale, že jeho mozek získává zkušenost s tím, že jeden člověk může říkat totéž různými způsoby. A že svět není jen jeden jediný správný pohled.
Příslušnost je základ zdravého vývoje
V Montessori často mluvíme o svobodě. Méně se ale mluví o něčem, bez čeho svoboda nemůže existovat – o pocitu bezpečí a sounáležitosti.
Dítě potřebuje vědět, že někam patří.
Výzkumy raného dětství opakovaně potvrzují, že kvalitní vztahy, pocit přijetí a bezpečné sociální prostředí podporují zdravý sociálně-emoční vývoj, odolnost i budoucí schopnost navazovat vztahy.
Když dítě slyší svůj domácí jazyk, když průvodce správně vysloví jeho jméno, když ostatní přijmou rodinné tradice jako něco přirozeného, dostává zprávu:
„Jsem v pořádku takový, jaký jsem.“
A dítě, které se nemusí bát, že bude odmítnuto, má mnohem více energie na objevování světa.
Rozmanitost není program. Je to každodenní život.
V Montících nemáme „hodinu multikulturní výchovy“.
Máme společné svačiny.
Máme společné písničky.
Máme společné narozeniny.
Máme společné venkovní dobrodružství.
Máme rodiče, kteří přinášejí své příběhy, zkušenosti a kousek svého domova.
Právě v těchto běžných okamžicích děti zjišťují, že každý člověk je trochu jiný a zároveň velmi podobný.
Všichni máme radost.
Všichni někdy pláčeme.
Všichni potřebujeme být přijímáni.
Všichni chceme mít kamarády.
Podle odborníků na inkluzivní předškolní vzdělávání jsou právě každodenní autentické zkušenosti jedním z nejúčinnějších způsobů, jak podporovat empatii, respekt a otevřenost vůči druhým lidem.
A co rodiče?
Možná překvapivě se přínosy netýkají jen dětí.
Velkou radost nám dělá, když vidíme, že se propojují i rodiče.
Někdo poradí s prvními dny adaptace.
Někdo doporučí výlet.
Někdo přinese recept z rodinné kuchyně.
Někdo nabídne podporu ve chvíli, kdy ji druhý potřebuje.
Vznikají nová přátelství, sdílení i vzájemná pomoc.
A děti to všechno pozorují.
Vidí, že komunita není slovo napsané na nástěnce.
Je to něco, co se děje mezi lidmi.
Montessori pohled: Výchova k míru začíná v náručí
Maria Montessori napsala:
„Založení míru je dílem výchovy.“
Tento citát bývá často spojován se staršími dětmi. Ve skutečnosti však začíná mnohem dříve.
Začíná ve chvíli, kdy malé dítě zažívá respekt.
Když je přijímáno.
Když vidí, že lidé mohou být různí a přesto spolu žít v laskavosti.
Mír totiž nevzniká tím, že děti naučíme tolerovat rozdíly.
Mír vzniká tehdy, když děti od začátku života zažívají, že rozdílnost je přirozenou součástí lidského společenství.
Co si přejeme pro děti v Montících?
Nepřejeme si, aby uměly vyjmenovat všechny státy světa.
Přejeme si, aby dokázaly přivítat nového kamaráda.
Nepřejeme si, aby uměly pozdravit deseti jazyky.
Přejeme si, aby se nebály člověka, který mluví jinak než ony.
Nepřejeme si, aby znaly všechny kultury.
Přejeme si, aby k lidem přistupovaly s otevřeností, respektem a zvědavostí.
Protože právě takové děti mají šanci vyrůst v dospělé, kteří dokážou vytvářet svět, ve kterém je místo pro každého.
A možná právě proto máme v Montících tak rádi naše společné ranní písničky.
Nejsou totiž jen o pozdravech.
Jsou o tom, že každý člověk patří do našeho kruhu.