Když se mluví o díle dr. Marie Montessori, bývá zdůrazňována její vědecká preciznost, lékařské vzdělání, systematičnost a důslednost, s níž promýšlela vývoj dítěte i roli dospělého. Její texty jsou často čteny jako metodické, někdy až asketické. Přesto se při pozorném, opakovaném čtení ukazuje jiný, méně tematizovaný rozměr jejího myšlení: jemný, tichý, často sotva postřehnutelný smysl pro humor. Nejde o humor zábavný ani ironii namířenou proti druhým, ale o způsob, jak zachytit realitu lidského jednání s přesností, která by bez tohoto odlehčení ztratila svou pravdivost.
Dr. Montessori humor nikdy nepoužívá k zesměšnění dítěte. Naopak, téměř vždy se obrací k dospělému – k jeho dobrým úmyslům, které se však v praxi míjejí se skutečnými potřebami dítěte. Humor je u ní formou korekce, nikoli útoku; je to jemné pootočení perspektivy, které čtenáře nenásilně přivádí k sebereflexi. Tento způsob psaní je zvlášť patrný v pasážích, kde dr. Montessori popisuje běžné situace každodenní výchovy a vzdělávání.
Jedna z nejvýmluvnějších scén se objevuje v knize Od Dětství k dospívání. Dr. Montessori zde popisuje situaci, kterou zná každý rodič i pedagog: dítě položí jednoduchou otázku – například proč jsou listy zelené – a dospělý reaguje obsáhlým vysvětlením, které je sice věcně správné, ale zcela neodpovídá okamžité potřebě dítěte. Dítě, jak dr. Montessori poznamenává, poslouchá zdvořile, ale vnitřně se v něm odehrává něco jiného. Autorka to shrnuje jedinou větou:
“The child listens politely but thinks: ‘What a shame to have provoked all that!’”
„Dítě poslouchá zdvořile, ale v duchu si myslí: ‚Jaká škoda, že jsem to celé vyvolal.‘“
Tento krátký postřeh je příkladem Montessoriina humoru v jeho nejčistší podobě. Není zde žádná karikatura, žádná přehnaná pointa. A přesto je v této větě obsažena hluboká pedagogická kritika. Dr. Montessori tímto nenápadným obratem ukazuje, jak snadno dospělý přehluší dětskou zvědavost vlastní potřebou vysvětlovat, předvádět znalost, uzavírat téma. Humor zde funguje jako mikroskop, který odhaluje rozdíl mezi vnějším zdvořilým chováním dítěte a jeho vnitřním prožitkem. Zároveň je to výzva k pedagogické zdrženlivosti – k tomu, co dr. Montessori jinde označuje jako „nezbytné minimum zásahu“.
Tento způsob nahlížení na lidské situace se neomezuje pouze na pedagogické prostředí. V biografii Maria Montessori: Her Life and Work zachycuje pan E. M. Standing také Montessoriin osobní postoj k nepřátelskému okolí, jemuž čelila jako jedna z prvních žen studujících medicínu v Itálii. Standing popisuje, že na posměch a tlak reagovala s klidem a ironií, kterou shrnul do dnes často citované věty:
“Blow away, my friends… the harder you blow, the higher up I shall go.”
„Jen foukejte, přátelé… čím silněji foukáte, tím výš se dostanu.“
Zde humor plní jinou funkci než v pedagogických textech. Není to korekce dospělého chování vůči dítěti, ale ochrana vlastní integrity. Montessori se nenechává vtáhnout do obranné pozice, nevede polemiku, nesnaží se přesvědčovat. Ironií neutralizuje tlak a proměňuje jej v metaforu růstu. Tento postoj má hluboký význam i pro její pedagogiku: dospělý, který chce dítěti poskytovat svobodu a bezpečí, musí sám disponovat vnitřní stabilitou. Humor zde funguje jako nástroj seberegulace – jako schopnost udržet si odstup od ega a očekávání okolí.
Podobně jemnou, avšak pronikavou ironií dr. Montessori reaguje i na pedagogické směry, které podle ní zaměňují svobodu za absenci odpovědnosti. Pan Standing zaznamenává její vyprávění o učiteli, který tvrdil, že neučí, protože děti mají „samy objevovat“. Dětem byla opakovaně předkládána neznámá látka s očekáváním, že přijdou na její složení. Dr. Montessori tento přístup nekomentuje dlouhým rozborem; místo toho jej uzavírá suchou poznámkou:
“Considering how few real discoveries are made by trained scientists… No wonder the room was empty!”
„Když si uvědomíme, jak málo skutečných objevů učiní i vycvičení vědci… není divu, že ta místnost byla prázdná.“
Tento humor není výsměchem, ale odhalením iluze. Dr. Montessori tímto způsobem ukazuje, že ponechat dítě bez struktury, bez postupného uvádění do práce, není projevem respektu, ale opuštěním. Opět se zde objevuje její základní pedagogický postoj: svoboda dítěte je možná pouze v rámci pečlivě připraveného prostředí. Ironie slouží k demaskování pedagogických póz, které se tváří moderně, ale ve skutečnosti popírají vývojové potřeby dítěte.
Snad nejvýmluvnější je však humor, který dr. Montessori zachycuje přímo ve slovech dětí. V knize Absorbující mysl popisuje situaci, kdy se třída nemůže dostat do budovy, protože správce nepřišel s klíčem. Děti navrhnou, že vlezou dovnitř oknem a budou pracovat. Když učitel poznamená, že on sám se dovnitř nedostane, děti reagují slovy:
“Never mind; you don’t work anyhow; you can sit outside and watch us.”
„To nevadí; vy stejně nepracujete; můžete sedět venku a dívat se na nás.“
Dr. Montessori tuto repliku neuvádí jako anekdotu, ale jako faktické svědectví dětského pozorování. Děti zde s odzbrojující přesností pojmenovávají rozdíl mezi skutečnou prací a dospělou aktivitou, která práci pouze imituje. Humor zde opět slouží k odkrytí reality: děti velmi přesně vnímají, zda dospělý skutečně vytváří podmínky pro jejich činnost, nebo zda svým chováním práci spíše narušuje. Tento příklad je klíčový pro pochopení pojetí autority – autority, která nevychází z kontroly, ale z kompetence a zdrženlivosti.
Její schopnost zachytit podstatu lidských vztahů se objevuje i v přirovnáních, která používá v přednáškách. V California Lectures přirovnává pedagogické prostředí k večeři sdílené s druhým člověkem:
“A very fine dinner… eaten with an annoying person… is not well digested. Whereas a coarse meal with a sympathetic person is much more nourishing.”
„Výborná večeře snědená s protivným člověkem se špatně tráví, zatímco obyčejné jídlo snědené s někým blízkým je mnohem výživnější.“
Tento obraz je humorný svou každodenností, ale jeho význam je zásadní. Dr. Montessori zde připomíná, že kvalita prostředí není dána pouze materiálem, metodou či obsahem, ale především vztahovým klimatem. I sebelepší pedagogický nástroj ztrácí svou hodnotu, pokud je používán v napětí, kontrole či emocionálním chladu. Humor zde slouží jako nositel antropologické pravdy: člověk se „živí“ nejen informacemi, ale především vztahem.
Dokonce i v didaktických textech, které jsou dnes čteny spíše technicky, se objevují momenty, jež působí úsměvně – například jazyková cvičení typu:
“Embrace your nearest schoolmate.”
“Kiss your nearest schoolmate.”„Obejmi svého nejbližšího spolužáka.“
„Polib svého nejbližšího spolužáka.“
Tyto věty nejsou provokací, ale výrazem Montessoriina přesvědčení, že jazyk se učí skrze tělesnou a sociální zkušenost. Z dnešního pohledu mohou vyvolat úsměv, ale právě tím připomínají, že Montessori metoda nikdy nebyla abstraktní ani odtržená od skutečného života.
Když se na tyto příklady podíváme jako na celek, ukazuje se, že humor dr. Montessori není okrajovým rysem její osobnosti, ale integrální součástí jejího myšlení. Je to humor, který nevzniká z lehkovážnosti, ale z hlubokého pozorování reality. Neslouží k pobavení, ale k odhalení pravdy – o dětech, o dospělých, o vztazích i o pedagogických iluzích. Právě proto zůstává její humor aktuální i dnes: protože míří k podstatě lidského jednání, nikoli k povrchním efektům.